|
 Jedním z výrazů závislosti psychiky na hmotných procesech probíhajících v mozku je změna elektrické aktivity mozku během vnějších podnětů.
Záznam elektrických procesů z povrchu pokožky hlavy se nazývá elektroencefalogramy (EEG). Odrážejí rytmy elektrické aktivity v mozkové kůře. Bylo zjištěno, že nejvýraznější a nejčastější jsou následující rytmy:
1) Alfa rytmus s frekvencí 8 až 13 vibrací za sekundu;
2) Beta rytmus 14 - 35;
3) Theta rytmus 4 - 8;
4) Delta rytmus 1 - 4;
5) Gama rytmus (zřídka nalezený) 35 - 55.
Alfa rytmus, objevený v roce 1929 Bergerem, přitahuje největší pozornost. Tento rytmus je spojen s fyziologickým zbytkem parietookcipitální oblasti mozku. Okamžitě a nejpozoruhodněji je to odhaleno na EEG a ostatní rytmy jsou na něj, jako by byly, překryty. Zvláštní zájem o alfa rytmus je také způsoben skutečností, že nejcitlivěji reaguje na vnější podněty, je typický pro většinu zdravých lidí během bdělosti, kdy na nic nepřitahuje pozornost, a udržuje stálost jeho frekvence po dlouhou dobu života člověka.
Rytmus beta je zaznamenán u lidí, kteří jsou ve stavu bdělosti, převažují v čelních a temenních oblastech mozku, jeho frekvence se zvyšuje s duševní aktivitou a emocemi. Theta rytmus se vyskytuje u všech zdravých, probouzejících se dospělých; je také spojován s emocemi. U normálních lidí je delta rytmus velmi vzácný. Ve stavu bdělosti u dospělých se delta rytmus vyskytuje v patologických případech - s dystrofií, degeneracemi a nádory mozkové tkáně, s epilepsií.
Elektroencefalogramy naznačují, že v mozkové kůře nepřetržitě probíhají energetické procesy založené na metabolismu, že na mozkové buňky nepřetržitě působí různé podněty. Takovými neustálými podněty jsou živiny a humorální látky prostředí vnitřní tekutiny, které koupe mozek, a impulsy z receptorů vnějšího prostředí a vnitřních orgánů.
EEG tedy odráží směrovou aktivitu kůry, která probíhá v rytmech. Činnost kůry probíhá v rytmech, protože činnost částí těla je založena na rytmech a kůra řídí a sjednocuje práci všech orgánů těla. Impulsy vedoucí z receptorů do centrálního nervového systému mají také formu rytmů. A samotná kůra se skládá z prvků (nervových buněk), které fungují rytmicky.
Navzdory velkému významu, který mají elektroencefalografické studie, nelze jejich roli při řešení záhad psychiky přeceňovat. Výše uvedené rytmy neodrážejí vyšší mentální jevy, až na to, že průběh EEG je ovlivněn speciální koncentrací pozornosti subjektu na nějaký podnět nebo vyvstávající úkol. EEG odráží hlavně energetickou stránku mozkové činnosti. Nebylo možné zjistit shodu EEG s duševním vývojem, povahou, povahou, výškou a váhou lidí. EEG geniální a obyčejní lidé jsou obecně stejné. EEG nezávisí na obsahu myšlení člověka. Jde o průměrnou odezvu stovek milionů neuronů, jejichž elektrické signály se podle fyzikálních zákonů navzájem mísí.
Studium elektrické aktivity mozku lze provádět nejen odstraněním elektrických potenciálů z povrchu pokožky hlavy. Existuje také metoda registrace elektrických potenciálů v hlubokých oblastech mozku. Tak se to dělá.Otvory jsou vyvrtány na správném místě v lebce, kterými jsou do mozku zasunuty drátové elektrody, izolované po celé délce kromě samotné špičky. Hloubka ponoření elektrody je určena tím, jakou strukturu mozku je v tomto případě třeba zkoumat. Vnější konce elektrod jsou připojeny k zařízením, která registrují elektrické potenciály vznikající ve studované tkáni.
Stejné elektrody však lze použít i pro jiný účel - umělou stimulaci mozku vnějším elektrickým proudem. V tomto případě jsou vnější konce elektrod připojeny ke zdroji proudu.
První, kdo použil metodu implantace elektrod, byl švýcarský fyziolog V.R.Hess. Zasáhl elektrickým proudem různé části horního mozkového kmene kočky. Dráždící takzvanou thalamickou oblast si badatel všiml, že v jedné poloze elektrod se zvíře neustále pohybuje v malém kruhu, podráždění jiného bodu způsobilo rytmické zvedání tlapek.
Podráždění různých bodů hypotalamu také způsobilo heterogenní reakce: buď změnu frekvence srdečních kontrakcí, pak zvracení, pak uvolňování moči a výkalů. Ve stejné oblasti mozku našel Hess oblast, když byl stimulován, zvíře vykazovalo reakci odpovídající emoci vzteku.
Značný zájem jsou experimenty Jamese Oldse, které naznačují přítomnost oblastí v mozku, které tvoří různé emocionální stavy a formy chování.
Smyslem Oldsových experimentů je, že zvíře (krysa) se dráždí nebo se mu vyhýbá. Krysa s elektrodou vloženou na určité místo v mozku je přijata do komory, kde je pedál pro autostimulaci. Pedál byl připojen k vnějšímu elektrickému obvodu, takže pokaždé, když krysa sešlápla pedál, byl mozkem zvířete vyslán dráždivý elektrický proud.
První podráždění se aplikuje na krysu. Poté má rychlé pohyby kolem kamery a čichání, dokud podruhé náhodou nešlápne na pedál. Po druhém nebo třetím tlaku se vyhledávání zastaví a začne systematické sešlápnutí pedálu. Obvod je navržen tak, aby se stimulace po zapnutí zastavila půl sekundy, i když krysa pokračuje v sešlápnutí pedálu, proto musí při opakované stimulaci potkan uvolnit pedál a znovu jej sešlápnout. Zvíře může sešlápnout pedál několikrát za hodinu po dobu 1–2 dnů, dokud se nenaučí fyzické vyčerpání. Pokud krysa není krmena současně, a poté je umístěna do klece, kde kromě pedálu bude jídlo, nebude dávat pozor na jídlo, půjde rovně na pedál a bude se neustále dráždit.
Podráždění určitých oblastí mozku způsobuje u krysy různé druhy příjemných emocí. Oldz tedy dokázal identifikovat „potravinové centrum“ a „sexuální centrum“ mozkového kmene. Je charakteristické, že účinek sebepodráždění, měřený frekvencí reakce, klesá, jak se elektroda pohybuje směrem k mozkové kůře.
Kromě skupiny buněk, jejichž excitaci zvíře hledá, existují i buněčné skupiny, jejichž stimulaci se zvíře vyhýbá („centra trestu“). Současně existují také takové skupiny buněk, jejichž excitace organismus nedosahuje a nevyhýbá se jim.
O umístění a funkci center potěšení a trestů stále není mnoho jasno. Vědci tento problém pečlivě zkoumají. Je však známo, že tato centra jsou v těsné blízkosti. To je patrné z těchto experimentů se zvířaty, kdy se účinky stimulace prudce změnily, když se dráždivá elektroda pohnula pouze o 0,5 milimetru. V tomto případě může být emoce rozkoše náhle nahrazena extrémní bolestí nebo strachem. O příčinách tohoto jevu jsou předkládány různé hypotézy.
Je metoda implantovatelné elektrody použitelná ve studiích u lidí? Ano, je to použitelné, ale zpravidla ne pro experimentální účely a samozřejmě ne pro zdravého člověka, ale pro nemocného.
V případě určitých onemocnění může být nutné ponořit elektrody hluboko do mozku. Bylo zjištěno, že elektrická stimulace různých center mozku způsobovala psychické stavy, které pacient charakterizoval jako radost, klid. Když byly podrážděny jiné části mozku, pacienti hlásili pocity deprese, úzkosti, úzkosti nebo dokonce hrůzy. V některých případech vede elektrická stimulace hlubokých oblastí mozku k odstranění nemoci.
Citovali jsme samostatná data o elektrické aktivitě mozku, ze kterých je vidět, že mozkové buňky způsobují tvorbu fyzikálních polí, v tomto případě elektrického pole. Je možné, že se záležitost neomezuje pouze na toto; je možné, aby mozkové buňky tvořily další hmotná pole, o kterých zatím nic nevíme.
Nelze se jen dotknout problému tzv. Telepatie nebo „sugesce myšlenek na dálku“, o které se v zahraničí i zde nedávno hodně mluvilo a psalo.
„Návrh myšlenek na dálku“ je uveden zejména v následujícím textu (jak je popsán v beletristických pracích, historických pamětech, článcích časopisů a novinách, v registračních katalozích příslušných vědeckých společností atd.): Pokud v danou chvíli jedna osoba zemře nebo je ve smrtelném nebezpečí, nebo se mu stane důležitá vzrušující událost, pak často jiná osoba spojená s prvními příbuznými vztahy, láskou atd. a zdaleka není první, zároveň prožívá duševní stav, který nějakým způsobem odráží událost, ke které dojde u první osoby. V jiných případech může být taková povaha spojení vytvořena mezi dvěma lidmi, kdy jedna osoba „inspiruje“ druhou osobu, aby reprodukovala znak nebo obraz zobrazený jako první na papíře nebo přenesený ve znázornění. Subjekty mohou provádět pohyby, které jim byly navrženy, bez slov a gest.
V souvislosti s tím byly zaznamenány tisíce odkazů.
Názory vědců na celý problém spojený s „přenosem myšlenek na dálku“ se liší. To se týká nejen otázky povahy tohoto jevu, který ve vědě dostal název fenoménu psi, ale také možnosti jeho existence obecně.
Někteří tvrdí, že jsme svědky toho, jak telepatie (tj. Víra v možnost přenášet myšlenky na dálku), vyloučená z rámce vědeckých konceptů v minulém století, opět získává své přívržence, ale pod novými jmény.
Základem argumentace v tomto případě je tvrzení, že myšlení úzce souvisí s jazykem, že neexistuje bezeslovné myšlení, že pokus objevit výraz myšlení v bioproudech je nevědecký, že myšlení je vlastností mozkové hmoty a je od něj neoddělitelné.
Tyto argumenty z přírodovědeckého a metodologického hlediska jsou naprosto správné a nelze proti nim namítat. Myšlenka jako taková, tj. Jako generalizovaný a zprostředkovaný odraz reality, je neoddělitelná od mozku a otázku přenosu myšlenky v uvažovaném plánu nelze nazvat vědeckou.
Ale řeč v tomto případě zjevně není o přenosu myšlenky, není o myšlenkovém nápadu, ale o přenosu informací ve specifických obrazech, které jsou vtištěny do mysli. Můžete dokonce snad vyjádřit, jak to někteří vědci dělají, že to, co se myslí, jsou nějaké informace o myšlence, a ne myšlenka sama.
V tomto světle se zdá být samotný název problému jako problému přenosu myšlenky na dálku nepohodlný: neodráží skutečnou povahu fenoménu psi a naznačuje mylnou představu o oživení nevědeckých telepatických názorů v nových podmínkách. I ti autoři, kteří podporují koncept fenoménu psi, někdy používají neblahý výraz „přenos myšlenek na dálku“.
Proč je tento výraz nešťastný, nevědecký? Faktem je, že i když říkáme, že si lidé vyměňují myšlenky pomocí slov, pomocí řeči, nemělo by se to brát doslovně tak, že během rozhovoru dochází k výměně myšlenek; nemělo by to být prezentováno takovým způsobem, aby ty vibrace vzduchu, které jsou způsobeny artikulací řečového aparátu mluvčího, obsahovaly v přímém vyjádření sémantickou povahu jeho myšlení. Myšlenka tímto způsobem neprochází z jedné hlavy do druhé.
Ve skutečnosti se odehrává něco jako následující. Když přemýšlíme nahlas, řekněme, mluvíme, pak se toto slovo vyslovuje v důsledku revitalizace určitých nervových spojení v mozku. Tato spojení nejsou náhodná, odrážejí individuální zkušenosti, jsou výsledkem předchozí komunikace s jinými lidmi, získávání určitých znalostí.
Když se zvuky řeči dostanou k posluchači, způsobí v jeho mozku oživení dříve vytvořených nervových spojení, podobných těm, které působí v reproduktoru; posluchačovy myslící aparáty začínají pracovat, což je jakoby vyladěno v souladu s myslícími aparáty mluvčího. Proto například osoba, která nezná anglický jazyk, nebude rozumět anglické řeči, kterou slyšela.
Není pochyb o tom, že fakta telepatické komunikace jsou díky své tajemnosti velmi blízká mystice. Fakta jsou ale fakta, nelze z nich uniknout a věda je povinna je vysvětlovat. Dosud ani ti, kteří považují telepatickou komunikaci za přirozený jev, ani ti, kteří ji zcela popírají, nepředložili dostatečně přesvědčivé argumenty.
Je možné, že klíč spočívá ve zvláštnostech procesů, které přesahují stávající vědecké koncepty. Měli bychom vzít v úvahu myšlenku, že ne všechny vlastnosti neuronů jsou nám známy, že obecně vlastnosti neuronů nelze vyčerpat. Je proto přirozené předpokládat možnost existence nějakého fyzikálně pole, dosud neznámého pro vědu, spojeného s aktivitou neuronů. Rovněž se předpokládá, že k vlivu mozku na mozek dochází na základě předpolovných stavů hmoty.
Předpoklad, že dotyčná „nadání“ není progresivním jevem v procesu evoluce, ale spíše základní vlastností uchovanou u lidí před zoologickými předky a oživující u některých nervózně nebo mentálně postižených osob v podobě jakési atavismu, není bezdůvodný. Je známo, že nejlepší subjekty pro experimenty s mentálními návrhy byly určeny právě mezi takovými osobami. To je v souladu s pozicí I.P. Pavlova na funkční dominanci druhého signálního systému. I.P. Pavlov uvedl, že druhý signalizační systém řídí první signalizační systém a nejbližší subkortex řídí jejich práci. A u lidí s nervovými poruchami, s nedostatečně vyvinutými vyššími částmi mozku, přijímaná vnímání nejsou kontrolována a nemění se.
V tomto ohledu je příznačné, že Mary Sinclair (manželka spisovatele E. Sinclaira), která byla schopná zachytit návrhy bez slov, se před zasedáními uměle představila do stavu, podle jejích slov, „na pokraji spánku“, tj. Používat jazyk Pavlovova fyziologie inhibovala vyšší části mozku pomocí autohypnózy.
To vše má význam, který svědčí o určité souvislosti mezi fakty, na nichž je založena hypotéza o fenoménu psi, s již zavedenými moderními vědeckými pozicemi.
Metodicky je existence hypotézy o jevu psi zcela oprávněná. Jako každá hypotéza vychází z určitých skutečností, pozorování, která, i když jsou stále zcela nedostatečná pro konstrukci úplné teorie, jsou dostatečná jako materiál pro hypotézu. V budoucnu to věda buď potvrdí, nebo vyvrátí.
Je třeba odlišit od problému telepatie otázky takzvaného hádání myšlenek jiných lidí. Na jevišti se někdy konají relace „hádání myšlenek“. Zvláště Wolf Messing v tom dosáhl velkého umění.
Tyto relace probíhají asi takto. Účastníci experimentu v nepřítomnosti hádače uvažují o nějaké akci, například najdou skrytý objekt. Poté se objeví hádač, jeden z účastníků relace ho vezme za ruku a začne proces hledání objektu. Předpoklad pro experiment: je nutné, aby průvodce (ten, kdo vzal odhadce za ruku), soustředil veškerou svou pozornost na to, co odhadce musí udělat. Hádač, pohybující se před průvodcem, postupně dosáhne cíle - najde skrytý předmět.
Pro lidi, kteří neznají podstatu věci, jsou tato sezení velkým překvapením. A všechno je následující. Hádač samozřejmě nehádá žádné myšlenky průvodce a nemůže hádat; při hledání objektu je veden pouze svalovými signály, které mu dává průvodce, a přemýšlí, kam má úkol dokončit. Pokud hádající není na správném místě, zažívá jemný odpor ze strany vodiče. Při správném pohybu se zdá, že vodič chodí volně, ale v tomto případě hádající cítí velmi slabé „povzbuzující“ šoky, o jejichž existenci vodič ani netuší.
Celý tento proces je založen na vlastnostech motorických (kinestetických) buněk mozkové kůry.
Bylo zjištěno, že motorické buňky, spojené se všemi buňkami mozkové kůry, stimulované určitým pasivním pohybem, produkují stejný pohyb, když jsou stimulovány nikoli z periferie, tj. Nikoli prostřednictvím smyslových orgánů, ale centrálně, tj. S vhodnými myšlenkami a pohledy. „Bylo to zaznamenáno už dávno,“ píše IP Pavlov, „že když přemýšlíte o určitém pohybu (tj. Máte kinestetickou představu), nedobrovolně jej bez povšimnutí vyrobíte. Totéž - ve známém triku s osobou, která řeší neznámý problém: jít někam, udělat něco s pomocí jiné osoby, která problém zná, ale nemyslí a nechce mu pomoci. Pro skutečnou pomoc však stačí, když první drží ruku druhého v ruce. “
Pokud tedy fakta týkající se problému telepatie dosud nenaleznou vědecké vysvětlení, pak na zasedáních „hádání myšlenek“ není nic tajemného.
V. Kovalgin - Odhalení tajemství psychiky
|
